Kapela, které dnes říkáme Quieten, je hudební těleso s historií bohatou na názvy i stylové proměny, která si zaslouží být zaznamenána, na což se chystám již delší dobu. Mám proto ohromnou radost, že jsem tuto možnost konečně dostal a můžu to nandat všem, co mě za tu dobu co hraju nakrkli.
Těžko říct kam zasadit počátek existence naší kapely. Já osobně za něj považuji chvíli, kdy jsme se s Čekym poprvé sešli s kytarami u něj doma a zjistili jsme, že se na ně dá hrát i něco jiného než etudy z Jirmala. To bylo přibližně v první polovině roku 1999 tuším. Tak už jsme starý, Fuj.Od té doby jsme se s větší či menší intenzitou scházeli u něj, kteroužto tradici v podstatě držíme dodnes.
Procházeli jsme různými soubory různého stylového zaměření a sbírali zkušenosti, ale stále jsme se neměli k tomu založit spolu nějaký funkční band. Stalo se tak relativní náhodou, kdy si Čeky v létě 2003 zase jednou založil projekt, do kterého mě nepřizval. Jednalo se o zcela idiosynkratickou fúzi ragggae, funky, hendrikse a furiózního beatboxu. Hlasy obstarával Rada, bongo Jenda a kytary Čeky. Tou dobou jsme se totiž hudebně poznali s Jendou, respektive absolvovali jsme spolu dosti psychedelický jam ve dvou, když jsme asi 13 hodin v kuse hráli blues v A dur, na jehož základě jsem byl do tohoto projektu přijat. Tak a to byla první verze naší kapely.
Rozhodující bylo to, že se klukům podařilo získat hodinu a půl času na zkoušení každou středu v klubu Vrtule, z dnešního pohledu nereálná věc. Výborná věc na Vrtuli vždy bylo to, že se nachází asi 3 min chůze od Mahagon Pubu (alias Dřevák), z historického hlediska také zásadního místa. Chtěl bych též poděkovat Pinďovi a Tondovi za nekonečnou trpělivost, díky nim jsme měli vždy kde zkoušet a jsme asi jediná kapela na světě, která od svého vzniku nikdy nezměnila zkušebnu.
S hudbou byl ovšem zpočátku trochu kříž. My jsme totiž nějako neuměli hrát dohromady a trvalo to asi půl roku, než jsme přišli na to jak se to dělá. Potom se odkudsi, přesněji řečeno ze Základny I. vyloupl Uši, prohlásil, že s námi bude hrát na basu. Druhý den si ji koupil, přišel a začal hrát. Sestava byla tedy kompletní. Následovalo nekonečné drhnutí Black Sabbath a složení prvních skladeb, pro skalní fans legendárních Zombie a Rozkladu. Rada opustil beatbox a přesunul se vokálně kamsi mezi rap a mluvené slovo. My jsme začali konečně prodávat léta v ZUŠkách. A naše hudba zněla jako Black Sabbath po pátym pivu a zněla docela i dobře. No měla šmrnc. Následoval první koncert na Vánoční akademii Gymnázia Ústavní 2004, super. Jak jsme se zlepšovali, přicházela i změna stylu (už druhá). Z kapely byl na jaře 2005 pro rozdílné hudební smýšlení vystrnaděn Rada, vokální party si rozebral Čeky s Ušim a začali řvát, zrychlilo se, přitvrdilo, víc se chlastalo.
První standardní koncert pro veřejnost jsme odehráli jako headlineři 0-tého ročníku ZUŠ festu. Pro tuto příležitost jsme si museli vybrat název. Provizorně vybral Čeky Mouchu v Pivu a ta nám zůstala na dlouhou dobu. Následovalo úspěšné letní turné po žižkovských hospodách, na jehož konci nám bohužel Uši oznámil, že ho to táhne spíš k nějakým death metalovým Inner Hate a na nás už nemá kvůli škole čas. U Inner Hate jsem skončil nakonec taky, protože ale vyprávím tento příběh, tak je zjevné, že jsem lepší než on, neboť jsem ty kapely zvládl obě i se školami (Fór).
Na podzim 2005 jsme tedy zůstali ve třech, rozhodnutí udržet kapelu a kredit, který si vydobyla za každou cenu. Zpětně mi nějak přijde, že jsem byl na těch zkouškách dost často sám. Alespoň jsem se naučil konečně trochu hrát na kytaru.
Z letargie nás vytrhlo, když se nám podařilo získat basačku Johanku, někdy na přelomu let 2005 a 2006. Ženský element šel kapele k duhu, účast na zkouškách se statisticky zvýšila. Proto jsme se rozhodli v tomto trendu pokračovat a podařilo se nám získat zpěvačku Markétu a houslistku Zuzku. Ta k tomu ještě uměla solidně zpívat. Fajn. V novém složení jsme nastudovali staré skladby. To se rovnalo třetí změně stylu, přišlo nám to tehdy hustý. Ale spíš to bylo vtipný. Zombie s houslema. Haha. První koncert ve Vrtuli, 1. ročník Zušfestu, zase Žizkov. Na koncertě ve Vikadle nám v 10 vypnou proud a vyhoděj nás ven. Poprvé v životě si připadám jako true punkáč. Lidem se to líbí a chodí na koncerty. Cítíme potřebu změny stylu (už po čtvrté).
Na podzim 2006 a jaře 2007 se skládají nové skladby, transformují se staré. Poprvé mě na zkoušce mrazí z toho co hraju a ne z toho, že nemůžu něco zahrát. Vybíráme pro tuto novou tvář kapely nový název Quieten. Přichází koncert v klubu Exit Chmelnice v dubnu 2007, který je absolutním zlomem v naší kariéře. Poprvé hrajeme v takhle velkém prostoru pro tolik lidí. A odcházíme se vztyčenou hlavou. Možná i líp. Kapela šlape, hrají se koncerty jak na běžícím pásu (asi 4), ani se kvůli nim nemusí moc zkoušet. O něčem takovém se mi v rámci naší kapely nikdy ani nesnilo. I když možná jo, ale tím líp, že jsme to dokázali. Přes léto pauza. Na podzim 2007 se jako vždy ztěžka rozjíždíme, ale zakončujeme ho dle mého nejlepšími koncerty, z hlediska profesionality našeho výkonu, jaké jsme kdy odehráli. Přede všemi svými spoluhráči za to smekám (zvlášť, když jsem si ty koncerty sám zorganizoval mě to dost potěšilo).
To je všechno důležité z historie, poslední paragraf se prolíná se současností, tímto tedy své vyprávění zakončím. Chtěl bych poděkovat všem našim fanouškům, spřáteleným kapelám a lidem co nám pomohli. Díky Vám máme chuť to dál dělat. Tak ať nám to šlape.